Ostrovy  pro samotáře

Text a foto:

Vladimír Chilčenko

Vymanit se ze stereotypu všedních dnů pobytem na opuštěném ostrově se dnes asi stalo přáním mnoha lidí. Pokud se někteří z nich rozhodnou  navštívit turecký ostrov Gokceadu, nebo řecký Samothraki, naleznou na nich po celý rok  panenskou přírodu a prázdné pláže bez hlučných turistických středisek.Na obou ostrovech je i v zimních měsících teplota kolem patnácti stupňů.

V pohodlném autobusu opouštím přívětivý, ale stále hlučný Istanbul.  Pobřežní dálnice kolem Marmarského moře prochází desítky kilometrů skrz aglomerace novostaveb. Pak přichází Dardanelská úžina a smutně proslulý poloostrov Gallipoli z dob 1.světové války. Tady se zhroutily plány Winstona  Churchilla, když byl v roce 1916 britský expediční sbor poražen tureckou armádou vedenou Mustafou Kemalem.  V krvavých bojích ztratili Britové čtvrt miliónů svých vojáků.  Podplukovník M. Kemal později přijal jméno Atatürk – otec Turků a stal se prvním prezidentem moderního Turecka. Z autobusu vysedám ve městě Ecaebat. Na druhé straně úžiny je vidět Cannakale. Malým autobusem dolmusem se dostávám do maličkého přístavu Kabatepe. Je zde také kempink v krásném prostředí a za velmi nízké ceny ubytování.  Směšně nízká  je také cena za tříhodinovou plavbu trajektem na ostrov  Gokcëadu – necelé dvě eura.

Ostrov opěvovaný Homérem

Snad je ironií dějin, že po staletí výbojným Turkům zůstaly pouze dva obydlené ostrovy. Ten větší z nich je Gokceada a menší, proslulý exportem bílého vína je Bozcaada.  Ostrov Gokceada je onen antický „Imbros“  kde podle Homérovy „ Iliady“ sídlil Poseidon.  Turci se na ostrově zabydleli už v 15.st. V roce  1911 byl za Balkánské války ostrov okupován  italskými vojáky a následně v 1. světové válce obsazen Brity. V roce 1923 byl vítěznými velmocemi navrácen Turecku.

Z maličkého přístavu Kuzu Limani cestuji mikrobusem do správního střediska dnes nazývaného Imbroz.   Na ostrově je řada památek jak z dob antiky,  tak i řecké kostely a památky Orientu.  Stará turecká města mají obvykle pevnost nebo hrad, centrální náměstí zvané „ Mejdan“, do kterého ústí uličky řemeslníků.  Nechybí mešita, která je často  s metresou – školou koránu. Na obvodu náměstí bývá kahve – kavárna,  kde se lidé setkávají, diskutují a filosofují. Některá témata jako je islám, armáda a Kurdové jsou stále choulostivá. Městečko má asi 8000 stálých obyvatel a snadný je odjezd  do řady pobřežních vesniček.   Vybírám si nejdříve větší Kalekoy – zátoka se zlatitým pískem na pláži, je chráněna okolními horami. Zdejší překrásné místo je vyhlášené za chráněný mořský park.  Maličký přístav s několika kebap salony, lokanty a restorany a kahvesi, kde podávají silnou anýzovou raki.  Ve všech restauracích vám na přání připraví k jídlu čerstvé ryby. Především kalkanu ( kambala), balamuta ( makrela), kilici ( mečoun) a levreka ( pyskoun).  Čerstvé krevety, humry a chobotnice může mít každý na stole denně.  Je zde pár penzionů a tři maličké kempy.  Volím ubytování na kovové posteli v chatkovém stanu za necelých českých dvě stě korun za noc.

Nový luxusní hotel Gokceada resort  zeje zřejmě většinu roku prázdnotou. Živěji je jen v luxusním vojenském rekreačním zařízení.  Paničky vojenských hodnostářů se zjevně   na malé pláži nudí, ale vstup do areálu střeží modré barety – elitní vojáci  námořní pěchoty. Z moře v dálce vystupuje z mlhy řecký hornatý ostrov  Samothraki. Pár rybářských kutrů opouští maličký přístav.  Na pár dnů odjíždím napříč ostrovem na jih do Aydinciku.  Tady je vedle moře i slané jezero. Turisté se obalují jeho černým bahnem. Prý pomáhá úspěšně léčit lupénku.  Vane zde silný vítr, který vábí surfaře. Další vesničky Kapikaya a Yuvali  jsou ve všední den liduprázdné. Vždy v neděli u moře táboří celé rodiny. Je „ keyif“ den zahálky, pohody a tradičně bezstarostného odpočinku. Za deset dnů pobytu na Gokceadě jsem nepotkal jediného cizince.

Samothraki – ostrov bohyně „ Niké“

Na sousední ostrov Samothraki je cesta složitá, je možná až z řeckého přístavu Alexandropoulis. Ani turecko-řecký silniční přechod není přívětivý a připomíná ostrahu československých hranic na Západ z dob komunistické éry.  Navíc stojatá voda hraniční řeky Evros je líhní miliónů komárů a podle starší lékařské literatury se v ní vyskytují i nebezpečné motolice bilharzie,podobně jako v egyptském Nilu. Na ostrov odjíždím lodí, ale cena je pětkrát vyšší než byla v Turecku za podobnou vzdálenost.  Na palubě je ale řada krosnářů z celé Evropy.  Z přístavu Kamariotissa odjíždím na východ ostrova, do druhého klidnějšího kempu. Přímo nad ním se tyčí pohoří Saoz s vrcholem Fengary ( Měsíc) – 1664 metrů  vysokého. Asi dva kilometry od kempu je cesta přes platanové lesy podél  říčky, až k vodopádu Vrach.  V přírodní tůni pod vodopádem je kupodivu teplá a průzračná voda, která láká ke koupání. Pár desítek metrů od kempu jsou zase téměř liduprázdné pláže.  Okolo ostrova jezdí malé osobní parníčky, které mají zastávky na jinak nepřístupných krásných plážích,téměř bez lidí.  Takové jsou třeba  Pachia Amos, nebo Kipoi brach.  Cestou zpátky se zastavuji v blízkosti prvního kempu, kde v Therma jsou lázničky s horkou vodou.  Ostrov Samothraki byl považován za posvátný již ve starověku. Prý se tu konaly tajemné obřady známé jako „ Kaveiria Mystiria“. Za vidění stojí  památky z helenistické doby jako jsou trosky Svatého domu. Odtud také pochází socha bohyně Niké Samothraki, která je umístěna v muzeu Luvru, zajímavé jsou také ruiny  hradu  Gateluzon  a tvrze Fonias.

Samothraki se liší od ostatních řeckých ostrovů. Je plný divoké krásy horských říček, vysokých hor, platanových lesů i  tichých pláží. Průzračné moře oplývá bohatstvím ryb.A nakonec vůbec nevadí,že sem  přijede úplně sám.

Dobrovolná osamělost o dovolené neznamená dnes opuštěnost, ale je v současné době  jednou z cest,jak si odpočinout od únavy a stresu, které vytváří moderní přetechnizovaná společnost.