Nad Istanbulem vychází nejen Měsíc

Text: Marie Kysilková  Foto: Kateřina Benešová

Proč se vracet do Istanbulu? Kvůli neobyčejným památkám, nádherné přírodní scenérii, ale i procházkám či návštěvě alespoň v jednom z téměř třiceti muzeí, kde lze objevit mnohá tajemství rozvoje civilizace. I proto byl Istanbul v roce 2010 vyhlášen Evropským městem kultury. Ročně sem přijíždí na devět milionů návštěvníků.

Istanbul je esencí toho nejpozoruhodnějšího, co přineslo střídání civilizací na spojnici Evropy a Asie. Byzantský křesťanský chrám Hagia Sofia (v průvodcích je častěji používán tento řecký název, v tureckém originálu je to Aya Sofya), muslimská modlitebna Modrá mešita, Hipodrom, kde se na vozatajské závody před dvěma tisíci lety v tutéž chvíli dívalo přes 120 000 bouřících diváků.

Na světě neexistuje žádné jiné velkoměsto, které spojuje dva kontinenty – v tomto případě Evropu a Asii. Historickou část dělí od moderního Istanbulu v asijské části Bosporská úžina (turecky Karadeniz Bogazi). Hledám orientaci, abych z vrcholku před Palácem Topkapi našla správné světové strany. Územím dnešního Turecka prošlo třiatřicet civilizací – to je současný výsledek archeologických průzkumů. Mnohé z nich se na sedmi pahorcích, modelujících krásná panoramata mezi Marmarským a Černým mořem, zdržely několik staletí. 

Tajemstvím Istanbulu je jeho přírodní, historické, kulturní a architektonické bohatství, řekl Arch. Dr. Kadir Topbas, primátor tohoto velkoměsta, jehož počet obyvatel přesahuje 15  milionů. Stovky mešit s téměř dvěma tisíci minaretů, 33 pravoslavných, 32 arménských a 16 katolických kostelů a 7 synagog dokládají kosmopolitní soužití mnoha národů.

Město dvou kontinentů

Tři nejznámější názvy téhož města  - Konstantinopolis (používá se i Konstantinopol), Cařihrad, Istanbul - vystihují nepřetržitý zájem o území, kde se k sobě těsně přibližují Evropa a Asie. Bosporská úžina, spojnice Černého moře s mořem Egejským, Marmarským a Středozemním je dlouhá třicet kilometrů a široká od 660 do 4 500 metrů. Nejužší místo Bosporu (turecky Bogazici) se nazývá Rumeli Hisari.

Nad Bosporem se klenou mosty, z nichž dva se řadí mezi nejunikátnější visuté mosty světa -Galatský a Unkapani. O překlenutí nad Zlatým rohem kdysi ve středověku usilovali také Leonardo da Vinci a Michelangelo. První jednoduchá stavba se objevila s příchodem Osmanské říše, nejstarší dosud používaný Galatský most byl postaven v roce 1836.

O výspu Evropy s dotekem Asie usilovali Peršané, Egypťané, Římané, Avaři, Slované, Seldžukové, sem zasahovaly tři velké říše – římská, byzantská a osmanská. Podle bájí Bosporem jako první propluli Argonauti, když hledali Zlaté rouno.

Sedm zelených pahorků na Bosporu bylo osídleno už v dávnověku. Původní mykénskou osadu založil vůdce Dorů Byzant z Megary. Pozdější město pak vešlo do historie pod názvem Konstantinopolis, 11. května roku 330 našeho letopočtu jej za hlavní sídlem Východořímské říše vyhlásil Konstantin Veliký.   

Na zátoku Zlatý roh je nejkrásnější výhled od věže Bayezid Kuleni u Istanbulské univerzity.

Při návštěvě většiny významných istanbulských památek, obvykle stojících na pahorcích, se však turisté pokochají neméně půvabným pohledem na krásnou zátoku.

Muzeum Topkapi

Poznávání města nad Bosporem nelze začít jinak než návštěvou trojlístku, který přitahuje celý svět - palác Topkapi, chrám - Muzeum Hagia Sofia a Modrá mešita.

Rozlehlý palác Topkapi, který dal na jednom z nejstrategičtějších vrcholků nad Bosporem postavit sultán Sulejman I. Nádherný, je sídelním městem samo o sobě. Vchází se do něj bránou „Pozdravení pokoje“. Komplex tvoří přes padesát pavilonů, přijímací síně, nádvoří, zahrady, lázně, knihovny, i bývalé stavby. Za první bránou stojí byzantský kostel Hagia Eirene (Aja Irini či Aya Irini) neboli Chrám božského míru, pocházející ze 4. století. Mezi pavilony přitahuje pozornost Bagdádský pavilon, který uchvacuje modrobílou keramickou výzdobou, pavilon sultána Ibrahima s krásným výhledem na zátoku Zlatý roh, místo pro zasedání rady vezírů a další stavby, postavené původně jako mincovna, škola či pekárna.

V paláci jsou dnes soustředěny vzácné muzejní sbírky. K vidění jsou oděvy některých sultánů, například hedvábný kaftan Mehmeda II. s bohatými zlatými ornamenty, druhá největší sbírka čínského porcelánu na světě, sbírky zbraní, proslulý 86 karátový diamant či trůn ze zlata, vážící 250 kilogramů a zdobený 25 tisíci perlami.

Na druhém nádvoří je vyhledávaná budova harému, místo, ve kterém trávilo svůj čas v jednom období až tisíc dívek a kam, jak známo, mohl vstoupit jen sultán a eunuchové. Průvodci vyprávějí chvílemi smutné až drastické detaily ze života dívek, které doufaly, že jsou ty pravé a vyvolené pro život v blahobytu a hedvábí.

Pobyt v palácovém komplexu se čtyřmi nádvořími zpříjemňují parková zákoutí s vysokými stromy, jejichž stín je v letním parnu milosrdný ke každému, kdo do paláce vkročí. Zeleň, fontány a pavilon obložený modrým, tyrkysovým a bílým mramorem dominují čtvrtému nádvoří.

 Hagia Sofia

Před návštěvou Istanbulu se vyplatí zalistovat v průvodcích a historické literatuře. Za jedno z nejpřitažlivějších období je pokládáno deset století, kdy Konstantinopol (ve slovanských jazycích označován jako Cařihrad) byl hlavním městem Byzantské říše. Město bylo několikrát zpustošeno, například při křižáckých válkách, a při dobytí osmanskými vojsky bylo v úpadku.

Sultán Mehmed II. oficiálně dobyl Konstantinopol 29. května 1453. V tento den vjel na koni do byzantského Chrámu Boží moudrosti, aby tam vykonal modlitbu jako nejvyšší představitel muslimského světa. V tomto okamžiku se bazilika Hagia Sofia stala mešitou Aya Sofya.

Postupně přibyly minarety, mihráb, lože pro sultána, nápisy z Koránu, mauzoleum a hrobky některých sultánů. Sultán Mehmed II. však ušetřil všechny významné křesťanské památky. Současně prohlásil Konstantinopolis za nové hlavní město Osmanské říše.

Ačkoliv po vojenských výbojích a drancování často mizela celá města, mnohé zvyklosti, památky a symboly Byzantské říše přežily.

Jak uvádí ve svém díle „1453: Pád Konstantinopole – zrod Istanbulu“ Petr Štěpánek (Nakladatelství Triton, 2010), „osvojování nových území obvykle probíhalo ve dvou fázích. První bylo dobytí území, tou druhou bylo jeho začlenění do správního systému, v němž centrální úlohu hrálo vypracování soupisu obyvatelstva a vyměření daňové povinnosti. Islamizace obyvatelstva nebyla nejen nutnou, ale také ani vítanou součástí tohoto postupu, neboť implikovala snížení daňového výnosu: křesťanské či židovské obyvatelstvo bylo totiž povinováno dodatečnou daní z hlavy (cizye).“

I když město už mělo za sebou svá nejzářnější období, obchodníci stále patřili k nejbohatším v Malé Asii a byli zdrojem vítaných příjmů. Mehmed II. ponechal také původní Theodosiovy hradby a další opevnění, takže v Istanbulu není těžké vrátit se půldruhého tisíciletí zpět.

Na seznamu UNESCO

V mešitě Hagia Sofia září na klenbě chrámu velká mozaika Matky Boží s Jezulátkem. Jednu z nejpozoruhodnějších staveb světa, která je od roku 1985 na seznamu památek UNESCO, postavili v 6. století architekti Anthémios z Trallu a Isidor Milétský.

Chrám byl dokončen 27. prosince 537 a budovalo jej pět let deset tisíc lidí. Jeho součástí jsou galerie, které sloužily císaři Justiniánovi I. a jeho rodině; v těchto místech vznikaly i zákony Východořímské říše, které byly vydány pod názvem „Corpus iuris civilis“.

Chrám přestál mnohá zemětřesení (například v letech 558, 563, 989, 1346), nájezdy a zbouření lidu. Nad vnitřním čtvercem se tyčí kupole, vysoká 56 a široká 31 metrů; střední prostor rozšiřují další dvě polokoule, na východě je oltářní apsida; v bočních lodích se tyčí mohutné pilíře, které pomáhají držet konstrukci. Hlavní lodi vévodí čtyřicet sloupů, přivezených z míst, kde sloužily k oslavě pohanských bohů: osm sloupů je z chrámu bohyně Artemidy z Efesu, další z chrámu Slunce (boha Ra) v Heliopolidě či z Baalbeku. Stavba je dlouhá 82 metry a šířka lodí činí 38 a 19 metrů. Celková plocha chrámu je 7 570 metrů čtverečních. Po tisíc let byla Hagia Sofia největším uzavřeným prostorem na světě. Nádherné mozaiky odrážejí architektonický styl Orientu, a čím déle návštěvník v chrámu zůstává, tím více nachází.

Podle kupole chrámu Boží moudrosti je postavena katedrála San Vitale v italské Ravenně a benátský chrám Sv. Marka.

V roce 1934 první turecký president Attatürk konstatoval, že klenot stavitelství a architektury Hagia Sofia patří celému světu a prohlásil jej za muzeum. 

Istanbul – symbol Osmanské říše

Poté, co se Istanbul stal hlavním městem Osmanské říše, byly u baziliky Hagia Sofia vztyčeny minarety; ten na severovýchodním rohu dal postavit Mehmed II. Fatih, druhý na jihovýchodním rohu sultán Bayezid II. Oba minarety jsou na straně obrácené k Mekce. Třetí a čtvrtý minaret byly připojeny za vlády sultána Sulejmana I. Nádherného a jsou dílem jeho geniálního architekta Sinana.

Panorama Istanbulu výrazně ovlivnily stavby tohoto architekta, vojenského inženýra a umělce, který se těšil velké přízni sultána Sulejmana I. Nádherného. Sultánovým cílem bylo vytvořit co nejrozsáhlejší Osmanskou říši a dobýt střední Evropu. Za 46 let své vlády zabral území od Střední Evropy a severní Afriky až po Kavkaz, Irán a Jemen.

Sulejman I. Nádherný využil schopnosti architekta Sinana také ke stavbě Modré mešity. Kolem jediné 53 metry vysoké kupole je 400 malých kupolí, které modelují zvláštní profil stavby. Světlo proniká do mešity 140 okny. Modrá mešita, nazývaná též Sulejmanova, je údajně největší na světě. Na rozdíl od jiných obdobných staveb, které mívají od jednoho do čtyř minaretů, jich má šest. O jeden více má pouze mešita v Mekce.

Sinan projektoval mnoho dalších děl – mešity, karavany, lázně, paláce, školy, nemocnice.

Kromě 635 metrů dlouhého mostu v Istanbulu postavil na mnoha dalších místech díla budící stejný obdiv. Například most přes řeku Drinu je zachycen ve známé novele jihoslovanského autora Iva Andriće.

Vodní díla byla jednou z Sinanových vášní – jeho největší akvadukt Maglova Kemeri přiváděl vodu do cisteren v Istanbulu. Vedl přes řeku Alibey, byl dlouhý 257 a vysoký 35 metrů Jeho hrob je na jednom ze sedmi istanbulských pahorků nedaleko mauzolea sponzora jeho neuvěřitelných projektů, sultána Sulejmana I. Nádherného. 

V Istanbulu však fascinuje i jiná podivuhodná stavba. Je z dob císaře Justiniána – naprosto unikátní podzemní cisterna, zásobující vodou tehdejší Konstantinopol. V největší podzemní zásobárně vody v Istanbulu se zachovalo 336 osm metrů vysokých sloupů. Nyní po rekonstrukci se tam návštěvníci procházejí za zvuků Bachových melodií. Je to unikátní příležitost představit si alespoň obrazně množství vody, které ke svému životu potřebovalo městské obyvatelstvo a paláce v roce 527 našeho letopočtu.  

Turecké Versailles

Palác Dolmabahce, poslední sídlo osmanských sultánů, stavěl sultán jako svá Versailles. Prohlásil, že hravě zastíní sídlo Ludvíka XIV. Na výzdobu bylo použito 14 tun zlata a 40 tun stříbra. Palác v rokokovém stylu byl dokončen v roce 1856. Křišťálové zábradlí bylo vyrobené v Benátkách. Hedvábný koberec v jedné z místností, který měří 140 metrů čtverečních,  byl tkán čtyři roky. Ve 285 místnostech a 43 sálech je 280 váz, 156 hodinářských skvostů a 58 křišťálových lustrů – některé z nich jsou vyrobeny z českého křišťálu. Sultánovy koupelny jsou z alabastru, kohoutky z čistého stříbra. Velkolepý trůnní sál, kam byli zváni přední vládcové Evropy, lemuje 56 sloupů. Uprostřed visí čtyři a půl tuny vážící lustr z broušeného skla se 750 světly ve tvaru svíček – dar anglické královny Viktorie.

V jedné z místnosti vždy návštěvníci ztichnou: vedle obrovské zlatem a drahokamy zdobené postele sultána Abdulazize II. stojí skromná postel, zakrytá rudou tureckou vlajkou s bílým půlměsícem. 10. listopadu 1938 na ní zemřel první turecký president – Attatürk.

Stalo se tak v 9 hodin a pět minut. Tento čas ukazují všechny hodiny v paláci Dolmabahce. Je to čas rozběhu moderního Turecka a Istanbulu.

Text: Marie Kysilková     Foto: Kateřina Benešová